O zvonku na kopci
"Tam, kde dnes stojí zámek a panský dvůr v Horním Chodově, byla kdysi v dávných časech tvrz, ve které bydleli strážci zemské hranice. Tito strážci hranic, zvaní také Chodové, zde byli usazeni Sedleckým knížetem, ku ochraně cestujících a kupců na jejich cestách po zemské stezce a také k ochraně místních obyvatel před lupiči a lapky. Okolo roku 900 přišli z Německa do našeho kraje věrozvěsti a začali kázat místnímu obyvatelstvu o křesťanství. Jeden takový kněz, Vavřinec, si postavil srub na místě, kde začínal pohraniční hvozd (na vrcholu Leitenbergu - dnes Smolnického kopce), stal se poustevníkem a začal učit místní lid z blízkého i dalekého okolí.
Vedle své poustevny si časem postavil malou zvonici, aby mohl ráno a večer zvonit klekání a oznamovat poledne. Jednoho dne, bylo právě po večerním klekání, seděl poustevník před svým domkem a uspokojením se díval na klidnou vesnici dole pod kopcem. V tom si však všiml, že z pohraničního hvozdu se vynořil dav po zuby ozbrojených mužů. Vavřinec hned poznal, že jsou to lupiči, kteří mají spadeno na pomalu usínající Chodov. Rozhodl se rychle - začal zvonit na poplach. Strážný v hrádku, znepokojený zvoněním v nezvyklou denní dobu, povolal do zbraně všechny ostatní strážce hradu a když tedy lapkové o pár minut později dorazili k tvrzi, byli krvavě odraženi a s těžkými ztrátami uprchli do lesů. A tak se stal "Zvoneček na kopci" zachráncem celé vesnice a strážci hranice se, společně s obyvateli, jako výraz díků, nechali od kněze Vavřince pokřtít."
Čertův trůn nad Chodovem
"Na výšině západně od Chodova, které se zde říká "Hoa" - Hard-Wald - leží velký žulový masiv s několika kruhovými prohloubeninami. Zde měl za pohanských dob často sedávat samotný Ďábel a ze svého vyvýšeného trůnu odsud řídil své panství. Statkářům zaklínal dobytek, sesílal hromy a krupobití, posílal poutníky na špatné cesty a ovládal tajemnou silou lidi i zvířata ve své blízkosti.
Jednou seděl opět Ďábel na svém trůně, odkud obhlížel široký kraj. Najednou však zaslechl z lesa zvuky, které se přibližovaly. Čert už přemýšlel, co by mohl tomu blížícímu se pocestnému škaredého provést, když tu náhle vyšel z lesa kněz, který držel v rukou kříž. V ten okamžik Ďábel strašlivě zaklel, seskočil ze svého trůnu a v oblaku kouře zmizel v zemi.Od těch časů se zde již Ďábel nikdy neobjevil a lidem a zvěři již neškodil. Jen ten kámen je od té doby lidem ze širokého okolí zván Ďáblovým trůnem."
O bílé paní z chodovského zámku
"V chodovské tvrzi žil kdysi rytíř Matěj Hýzrle (v originále Mathes Hieserle). Ten byl nepřítelem mocného loketského pána, hraběte Jeronýma Šlika. Panovačnému hraběti byl udatný chodovský rytíř, který se zastával chudých a utlačovaných, trnem v oku a hrozně rád by jej viděl o hlavu kratšího. Jednoho dne zavolal hrabě Šlik svého nejvěrnějšího kapitána, kterému dal mu rozkaz vydat se do Chodova a přivézt rytíře Matěje živého či mrtvého do Lokte na hrad. Pod rouškou nejtemnější noci vydal se kapitán se skupinou čeledínů do Chodova, sídla rytíře Matěje, kde všichni spali spánkem spravedlivých. Jen rytířova žena, kterou trápila zlá předtucha, nebyla ještě ve své posteli. Tak se stalo, že zahlédla hraběcí vojáky plížící se k hrádku a slyšela cinkot jejich zbraní. Probudila svého muže voláním: ,Matěji, prchej, jsou tu Šlikovi vojáci!' Chytrá žena seběhla na nádvoří, kde zdržela hraběcí vojáky tak dlouho, aby její muž mohl zadní brankou utéct do blízkých lesů. Šlikovi žoldnéři byli neúspěchem své výpravy nemálo rozzuření a tak alespoň dvůr vyplenili. Statečná a laskavá rytířova žena žije v paměti a ústním vyprávění místního lidu dodnes jako ,Bílá paní', která se každou půlnoc zjevuje na chodbách chodovského zámku a volá svého muže ,Matěji, prchej!' "
Císař Josef II. v Chodově
"Kromě pověstí je mnoho příběhů, které se předávají z pokolením pokolení až do našich časů. Když se kvůli sporu o bavorské nástupnictví v roce 1779 rozhořela válka mezi Rakouskem a Pruskem, projížděl císař Josef II. s velkou vojenskou silou přes zemskou hranici skrze Krušné hory. Prvního října toho roku přijel do Ostrova a dalšího dne pokračoval v cestě přes Chodov do Chebu. V Chodově císař poručil zastavit a v místním hostinci na kostelním náměstí (v dnešním hostinci u Zlatého Jelena) se krátce občerstvil. Hosté v šenku byli přítomností císaře zcela ohromeni a zpráva se šířila vesnicí jako blesk. Staří i mladí nechali všechno ležet a spěchali k hostinci, aby dali císaři najevo svou věrnost a lásku. Po krátké zastávce nasedl císař na koně a vydal se se svým doprovodem po nové poštovní cestě přes Wintersgrün-Berghäuser (část Vintířova zaniklá během důlní činnosti) dále do Svatavy a Chebu. Tato příhoda se společně se zrušením nevolnictví stala hlavním důvodem, proč byl později v Chodově postaven císaři Josefovi pomník."
O pokladu ve Föllerbergu
"Kdysi pásl pasáček z Chodova své stádo na úpatí Föllerbergu a zatímco se jeho ovečky klidně pásly, vylezl chlapec na kopec, kde našel u skály nádhernou květinu, která se mu natolik líbila, že ji utrhl a zastrčil si ji za klobouček. Unaven výstupem na kopec ulehl na kámen, když v tu se za ním ozvalo třesknutí a když se polekaně otočil, uviděl ve skále otvor, v kterém stála bíle oděná paní a mile mu kynula rukou, aby ji následoval. Chlapec ji poslechl a vešel otvorem do velkého bílého sálu, který byl pln zlata, stříbra a drahého kamení. Bílá paní pobídla chlapce, aby si vzal z pokladů všechno, co jen bude chtít a kolik bude chtít. Chlapec odložil svůj klobouček s květinou na kámen a začal si plnit kapsy zlatem a stříbrem.
Když měl kapsy plné a chtěl odejít, řekla mu paní "Nezapomeň na to nejkrásnější!". Tím myslela květinu na kloboučku, která otevírala poklady v horách. Ale chlapec toho nedbal, nechal klobouček ležet na kameni a s plnou náručí pokladů z jeskyně odešel. Jakmile však vyběhl ven, skála se za ním s třesknutím zavřela a kopec zůstal pro lidské pokolení již navěky zavřený.
Jen ten, kdo najde znovu čarovný kvítek na svazích Föllerbergu, jen ten bude moci znovu horu otevřít a odnést si její poklady."